Catalina de Erauso, známá také jako Monja Alférez, se narodila na sklonku šestnáctého století ve španělském San Sebastiánu v provincii Guipúzcoa. Pocházela z poměrně zámožné baskické rodiny: její otec, Miguel de Erauso, byl španělským vojenským kapitánem a čtyři její starší bratři šli v otcových stopách.[1] Přesné datum Catalinina narození není známé: dochovaný křestní list odkazuje na 10. února 1592, jiné prameny však zmiňují i roky 1579 či 1585.[2]S nejasnostmi ohledně Catalinina života se ostatně setkáme i na dalších stránkách: historických pramenů o jejím životě je velmi málo, většina badatelů se proto opírá o dobové dokumenty (dopisy, dekrety apod.), ve kterých je Catalina zmiňována.[3] Hlavním zdrojem informací je pak kniha Historia de la Monja Alférez, Catalina de Erauso, escrita por ella misma, vydaná v roce 1630. Jedná se ovšem o zdroj velmi problematický, který nelze nekriticky přejímat jako historický dokument, jak bude vysvětleno v dalších odstavcích. Rekonstrukce Catalinina života bez příkras a stylizací je proto značně obtížná.
V raném dětství byla Catalina spolu se svými třemi sestrami vychovávána v dominikánském klášteře San Sebastián el Antiguo. Kvůli sporu s jednou z novicek ale byla přeložena do kláštera San Bartolomé s přísnější disciplínou. Z toho ovšem přibližně v patnácti letech uprchla, zřejmě kvůli konfliktu s jednou řádovou sestrou.[4] Po odchodu z kláštera, původně zřejmě v obavě z prozrazení, se začala oblékat jako muž a strávila tři roky v nejrůznějších povoláních po celém Španělsku. Ve Valladolidu například sloužila jako páže královského sekretáře pod jménem Francisco Loyola a v Navaře byla sluhou jistého hidalga. Určitou dobu byla dokonce zaměstnána v domě své vlastní tety a chodila na mše do kláštera, ze kterého utekla, aniž by ji kdo poznal. Rok 1603 ji pak zastihl v přímořském městě Sanlúcar de Barrameda, odkud se vypravila do Nového světa s výpravou Luise Fernándeze de Córdovy. S tou samou expedicí se nalodil i Catalinin strýc, kapitán Estevan Eguiño, který ale o pravé totožnosti mladého dobrodruha neměl tušení.[5] V té době již odjezdy žen do nových kolonií nebyly ničím neobvyklým: první španělské ženy se do Ameriky dostaly se třetí Kolumbovou výpravou a celkový počet nových obyvatelek Ameriky ke konci šestnáctého století přesáhl hranici sta tisíc.[6] Catalina de Erauso se ovšem rozhodla ponechat si svou mužskou identitu a na novém kontinentu používala různá jména: Pedro de Orive, Antonio Díaz Ramírez de Guzmán či Antonio de Erauso.[7] Brzy zběhla ze španělské výpravy a sama přešla z Cartageny de las Indias přes Panamu až na území dnešního Peru. Zpočátku sloužila u kupce z Trujilla jménem Juan de Urquiza, od něj však odešla poté, co jím byla nucena do sňatku s jednou z jeho společnic. V Limě pak byla propuštěna pro příliš blízký vztah s dcerou svého zaměstnavatele. Její další kroky směřovaly do Chile, kam odešla jako voják pod velením Gonzala Rodrígueze.[8]
zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Antonio_de_Erauso#/media/File:Catalina_de_Erauso.jpg
Samotný fakt, že se Catalina de Erauso účastnila válečných tažení, ještě není tolik překvapivý: ženy na obou stranách konfliktu se bojů běžně účastnily, po skončení sporů se ovšem obvykle vracely ke svému běžnému životu. Vojenské útvary také pochopitelně doprovázely i markytánky a společnice vojáků. Erauso však tvořila nedílnou součást svého oddílu jako „voják-muž“, aniž by kdokoli tušil, že je ve skutečnosti ženou.[9] V Chile se Catalina setkala se svým starším bratrem, kapitánem Miguelem de Erauso, a strávili spolu necelé tři roky v bojích s Indiány. Miguelovi se však později stal osudným bojovný charakter jeho sestry: nešťastnou náhodou zemřel v jedné z mnoha šarvátek, které Catalina sváděla při sebemenší příležitosti.[10] O příbuzenském vztahu, který mezi nimi existoval, se tak nikdy nedozvěděl. Je však dost dobře možné, že se nejednalo pouze o náhodu: Catalina se smrtí svého bratra stala „prvorozeným“ potomkem a měla větší nárok na případné dědictví. Ostatně v závěti své matky figurovala jako muž pod jménem Antonio de Erauso.[11]
Catalina de Erauso se v průběhu asi čtyř let zúčastnila mnoha bitev proti Indiánům Mapuche, ve kterých prokazovala neobyčejnou odvahu a zdatnost. V jednom z bojů byla pro svůj hrdinský výkon povýšena na praporečníka (španělsky alférez), a právě tato vojenská hodnost dala základ její pozdější přezdívce. Vyznamenala se i v bitvě u Purénu (1608), kde po smrti kapitána převzala velení a španělské oddíly nakonec střet vyhrály.[12] K očekávanému povýšení zde však nedošlo právě kvůli Catalinině impulzivitě: po vyhrané bitvě nechala oběsit araukánského náčelníka Quispiguauchu[BM1] [LS2] , což guvernér vyhodnotil jako akt svévole a odmítl ji povýšit na kapitána.[13] Po těchto epizodách Catalina došla pěšky až do vzdáleného Potosí, kde se v roce 1617 jako žoldnéř podílela na potlačení kreolského povstání proti koloniálnímu systému, vedeného vojákem Alonsem de Ibáñez. V Peru se pak účastnila bojů proti holandským pirátům (s největší pravděpodobností se jednalo o útoky kapitána Jorise van Spilbergena v roce 1615). Při jednom z těchto střetů padla do zajetí, v němž strávila necelý měsíc. Ani to ji ovšem neodradilo od dobrodružného života.[14]
obr. 1 (portrét)
Život baskické praporečnice v koloniích se však neomezoval pouze na vojenská tažení a boje proti domorodým obyvatelům. Mnoho času trávila také v různých městech Nového světa, kde se oddávala bohatýrskému životu. S oblibou se věnovala hazardním hrám a následným soubojům, z nichž většinou vycházela vítězně. V ohrožení života se pak obvykle uchylovala do nejbližšího kostela, kde jí byl na potřebnou dobu udělen dočasný azyl. Pro zabití několika urozených mužů při čestných soubojích či pouhých šarvátkách byla dle svého vlastního vyprávění vícekrát odsouzena k smrti, pokaždé ale oprátce na poslední chvíli unikla. Ne vždy se ale ve vězení ocitla vlastním přičiněním: v Cuscu byla například neprávem obviněna z vraždy corregidora Luise de Godoy, a než byli praví viníci dopadeni, strávila pět měsíců v žaláři.[15] Konec jejího nevázaného života přišel v roce 1620 v peruánském městě Guamanga (dnešní Ayacucho). V jednom ze střetů byla těžce zraněna a místní biskup, don Agustín de Carvajal, jí poskytl útočiště. V domnění, že se jedná o její poslední chvíle, se Catalina vyzpovídala a odtajnila, že je ve skutečnosti ženou. Carvajalova reakce, jak ji zachycuje Catalinina biografie, byla více než příznivá:
„Po dobu, co trvalo moje vyprávění, což bylo do jedné, svatý muž ani nedutal, nemluvil ani nemrkal, a poslouchal mě; potom, co jsem domluvila, zůstal beze slova a kanuly mu slzy. Pak mě poslal pryč, abych se najedla a odpočinula si. Zazvonil na zvonek a přivolal starého kaplana, a poslal mě do své oratoře; tam mi dali stůl a židli, zavřeli mě, a já se uložila ke spánku.“[16]
Biskup jí nařídil vzdát se vojenského života, znovu obléct hábit a vstoupit do místního kláštera klarisek. Zpráva o „ženě-vojákovi“ se však brzy rozkřikla a Catalina se tak stala malou senzací. Po Carvajalově smrti byla na žádost arcibiskupa převezena do Limy, kde ovšem její pobyt neměl dlouhého trvání: brzy přišla zpráva ze Španělska, že Catalina z „domovského“ kláštera utekla ještě před složením slibů, a proto nemá žádnou povinnost žít zasvěceným životem.[17]
Po těchto událostech se Catalina rozhodla vrátit se do Španělska. Z Peru se napřed přesunula do Bogoty, kde ale málem zemřela na blíže neurčenou nemoc.[18] Roku 1624 se vylodila v Cádizu. Jako každý conquistador toužila po uznání svých hrdinských činů a služby koruně, pročež již následujícího roku navštívila Filipa IV. s žádostí o finanční odměnu. Král ji odkázal na Radu pro Indie, kde udatné bojovnici roku 1625 přiznali vojenský důchod ve výši 800 escudos.[19] To však Catalině nestačilo: v roce 1626 se vydala do Říma za papežem s prosbou o uznání jejího společenského statutu. Urban VIII. jí poměrně překvapivě vyhověl a zpráva o tom se rozkřikla po celém Římě:
„Políbil jsem nohu Jeho Svatosti Urbanu VIII. a stručně a co nejlépe jsem mu převyprávěl svůj život a příhody, i vše o svém pohlaví a panenství: a Jeho Svatost se tomu velmi podivila, a udělila mi povolení pokračovat svůj život v mužském obleku, pod podmínkou, že nadále budu jednat čestně a budu se vyvarovat sporů s bližními, v bázni z Boží pomsty při porušení přikázání nezabiješ; a pak jsem se vrátil. Můj příběh se rozkřikl, a byl jsem obklopen velkým shlukem knížat, biskupů i kardinálů, a všechny dveře mi byly otevřeny; takže během měsíce a půl, kdy jsem byl v Římě, snad neuplynul den, kdy by mě některé z knížat nepozvalo a neobdarovalo; a zvlášť jednoho pátku jsem byl na výslovné přání římského senátu pozván a obdarován jistými pány, a zapsali mě do knihy jako římského občana.“[20]
Od té doby měla Catalina oficiálně povoleno vystupovat jako muž, ovšem pod podmínkou počestného života a se zákazem násilného chování. Skutečnost, že povolení od krále i papeže získala poměrně snadno, ukazuje, že její případ byl sice výjimečný, ale nikoli nemyslitelný.[21] I proto mohla bez větších problémů v roce 1630 odjet zpět do kolonií. Nevrátila se však k vojenskému životu: pod jménem Antonio de Erauso se živila jako kupec a mezkař. Okolnosti její smrti nejsou jasné, předpokládá se však, že zemřela okolo roku 1650 v mexické Cuitlaxtle.[22]
Ohlas Cataliny de Erauso v literatuře a umění
Zejména poté, co vyšla najevo Catalinina pravá identita, se příběhy o ní začaly šířit po koloniích i metropoli. Již v roce 1625, tedy ještě za jejího života, vyšly v Madridu tiskem dva příběhy (relaciones) o jejích dobrodružstvích v Novém světě.[23] Není zřejmé, zda měla Catalina o existenci těchto textů tušení, v každém případě však mezi lety 1625-1630 vznikl jiný text, mnohem rozsáhlejší, dnes nazývaný Historia de la Monja Alférez, Catalina de Erauso, escrita por ella misma. Kvůli absenci rukopisu nelze jednoznačně potvrdit úplnou pravost příběhu ani připsat autorství Catalině de Erauso. Obecně je ale přijímán názor, že své příhody buď sama diktovala, nebo byly zaznamenány v sedmnáctém století člověkem velmi dobře obeznámeným s jejím životem.[24] Tyto paměti obsahují prvky kroniky, cestopisu, autobiografie, ale i tehdy velice populárních pikareskních románů. Nejsou ovšem bezproblémovým textem – mnozí literární kritici poukazují zejména na fakt, že kniha obsahuje mnoho historických chyb a některé příběhy jsou prokazatelně přibarvené. Hlavně pro svůj pikareskní charakter však dílo zaujímá důležité místo v rodící se hispanoamerické literatuře: kdyby byla prokázána jeho pravost, mohlo by se mluvit o prvním hispanoamerickém pikareskním románu.[25]
Monja alférez však začala brzy žít vlastním životem i na poli umění. Již v průběhu sedmnáctého století vznikla stejnojmenná barokní komedie Juana Péreze de Montalbána (1602-1638).[26] V roce 1847 její příběh zpracoval britský romantik Thomas de Quincey (pod názvem The Spanish Military Nun), v roce 1894 pak byly její paměti přeloženy do francouzštiny. Zájem o Catalinin život pak vzrostl zejména ve druhé polovině dvacátého století, kdy byl její příběh zkoumán především z hlediska genderu a sexuální identity. Kromě mnohých románových zpracování (Luis de Castresana, María del Carmen Ochoa a Armonía Rodríguez) byly natočeny i dva filmy s názvem La monja alférez, jeden v Mexiku režie Emilio Gómez Muriel, 1947) a druhý ve Španělsku (Javier Aguirre, 1986).[27]
Identita Cataliny de Erauso
V době, kdy se Catalina v převleku za muže vylodila v Novém světě, nebylo postavení španělských žen v koloniích nijak záviděníhodné. Většinou nepřijížděly z vlastního rozhodnutí nebo jako samostatné osoby: buď následovaly své muže, kteří na novém území získali majetek či důležitou funkci, nebo doprovázely některou z urozených dam jakožto služky. V rámci oficiální politiky španělské koruny, jež podporovala kolonizaci nových území, byly dokonce vypisovány odměny a privilegia pro dobrodruhy, kteří se do Nového světa vydali i s manželkami a rodinami.[28] Pokud se pak některý ze svobodných kolonistů do tří let po příjezdu neoženil, hrozila mu ztráta veškerého majetku. Téměř každá evropská žena proto měla jistotu, že se v kolonii provdá – mnohé vnímaly sňatek čistě jako prostředek k vylepšení sociálního statutu, i proto se vydávaly na dalekou cestu za oceán.[29] Ani svazek s bohatým conquistadorem či kolonistou ovšem nic neměnil na skutečnosti, že ženy obecně (nejen v Novém světě, ale i v Evropě) měly velmi omezené možnosti a byly považovány za slabší pohlaví, kterému nebylo v rámci patriarchálního systému umožňováno činit vlastní rozhodnutí. Pochopitelně existovaly v evropských dějinách i výjimky: velké postavy novověku jako Kristina Švédská či Terezie z Ávily dosáhly jistého společenského uznání a jejich názory byly obecně přijímány, vždy se však jednalo o ženy vynikající inteligence či významného společenského postavení (šlechtičny, královny apod.).[30]
Zřejmě i z tohoto důvodu se Catalina de Erauso rozhodla v Novém světě vystupovat jako muž: jelikož se nemohla pyšnit urozeným původem ani vynikajícím vzděláním, bylo by pro ni takřka nemožné dosáhnout svobodného života.[31]Její případ, ačkoli neobvyklý, ovšem nebyl něčím zcela nemyslitelným. Již od středověku se tradovaly legendy o ženách, převážně světicích či řeholních sestrách, které se v převleku za muže vydávaly šířit víru. Nelze ostatně nevzpomenout na Janu z Arku, jejíž odkaz byl ve středověké Evropě velmi živý. Případ ženy-bojovnice lze ovšem vysledovat i ve Španělsku: ve dvanáctém století se v bojích proti Maurům a v křížových výpravách vyznamenala galicijská bojovnice María Pérez.[32]
Kromě legend o svatých a udatných ženách se ale kultura převlékání udržovala také v lidové tradici. Jednalo se o poměrně běžný způsob, využívaný muži i ženami, jak změnit identitu a začít nový život v jiném městě. Také v rámci takzvané „karnevalové kultury“, kdy bylo během několika dnů církví povoleno nevázané veselí včetně znevažování oficiálních symbolů, nezřídka jako komické postavy vystupovali muži převlečení za ženy a ženy převlečené za muže. Ve Španělsku šestnáctého století lze vysledovat i příběh dvou žen-transvestitek, které dokonce uzavřely manželství. První z nich, Estebanía Valdaracete, byla později lékařem prohlášena za hermafrodita a unikla tak hrozícímu trestu. Její současnice Helena Céspedes ovšem takové štěstí neměla: poté, co vyšla najevo její pravá identita, byla inkvizicí do konce života uzavřena v jedné z nemocnic.[33]
Krátce po objevení Nového světa navíc ve společnosti silně rezonovaly příběhy o Amazonkách, tedy ženách-válečnicích, před kterými často prchali i ti nejsrdnatější bojovníci.[34] Díky všem těmto skutečnostem je tedy docela pochopitelné, že ačkoli Catalinin příběh vyvolal údiv a širokou odezvu, nepředstavoval žádnou hrozbu pro světské a církevní autority či Inkvizici. Catalina nadto nikdy nepřestala zdůrazňovat, že je pannou: v rámci mužského života si tak zachovala typicky ženskou ctnost, která byla vnímána jako ta nejcennější.[35] Právě zachování panenství ji ochránilo před možnými represemi a zajistilo jí přízeň biskupa z Guamangy (který ji z tohoto důvodu nechal prohlédnout dvěma zkušenými ženami) a také určitým způsobem legitimizovalo její dosavadní život, neboť dokazovalo, že je Catalina počestnou ženou. Zároveň se tak monja alférez odlišovala od ostatních žen tvořící součást vojska, jejichž pověst byla povětšinou nevalná.[36] Pokud by vyšla najevo ztráta panenství či nevhodné chování, stala by se marginalizovanou osobou navzdory všem svým hrdinským činům. Její sexuální zdrženlivost však nebyla celibátem v pravém slova smyslu: na rozdíl od „svatých žen“, které se zavázaly slibem čistoty a poslušnosti Bohu, Catalina toto popření sebe sama zřejmě činila spíše z praktických důvodů – tedy aby mohla požívat svobody, které by jako žena nikdy nedosáhla.[37]
Z tohoto hlediska se jeví jako problematické připisovat Catalině autorství díla Historia de la Monja Alférez, Catalina de Erauso, escrita por ella misma. Jsou v něm sice vysledovatelné mnohé zajímavé detaily, – například kolísání mezi mužským a ženským rodem či vyjmenovávání důvodů, proč se zřekla své ženské identity – nelze však očekávat, že by byla jedinou autorkou tohoto příběhu. Jakkoli byla po návštěvě papeže společností přijímána jako muž, vydání pamětí či autobiografie (nadto pod jejím ženským jménem), bylo nemyslitelné. Autobiografickým textům nebyla přiznávána velká hodnota, bylo na ně pohlíženo spíše jako na záležitost mužů, kteří se potřebují zviditelnit. Výjimku tvořily pouze kroniky dobyvatelů, v evropském kontextu pak spisy s náboženskou tematikou. Žena by sama sotva mohla vydat knihu svých zážitků a názorů na svět, protože se předpokládalo, že pro své nedostatečné vzdělání a marginální postavení nemá co říct.[38] Zároveň není pravděpodobné, že by Catalina paměti publikovala pod svým rodným jménem poté, co celé roky budovala svou identitu muže a vojáka.
Zejména v průběhu dvacátého a jednadvacátého století pak bylo mnoho článků a studií věnováno sexuální identitě Cataliny de Erauso. V již zmíněné autobiografii, jakkoli je její autorství sporné, se opravdu objevují náznaky explicitní náklonnosti k jiným ženám, včetně fyzické přitažlivosti. Catalina se nejednou pustila do souboje o dámu a jedné ženě dokonce pomohla uprchnout před rozlíceným manželem. Od jednoho ze svých zaměstnavatelů také byla propuštěna pro přílišnou náklonnost k jeho dceři, která se dokonce netajila myšlenkami na sňatek. Je ovšem dost dobře možné, že toto jednání nebylo primárně sexuálně motivované, ale jednalo se spíše o snahu nevyvolat sebemenší podezření a potvrdit se v nové identitě muže. Svou roli muže-bojovníka plnila Catalina natolik svědomitě, že někteří historici mluví v jejím případě dokonce o parodii dobyvatelského života.[39] Jako voják španělského impéria ostatně zastávala a bránila všechny hodnoty klíčové pro tehdejší společnost: čest, odvahu, čistotu a patriotismus.[40] S touto identitou se nakonec natolik sžila, že po obdržení papežského povolení neváhala osopit se na kohokoli, kdo by ji oslovil jako ženu, jak dokládá poslední kapitola její biografie:
„Po měsíci a půl pobytu v Římě jsem se pátého července roku 1626 vydal do Neapole. Nalodili jsme se v Ripě. V Neapoli jsem se jednoho dne procházel po molu a všiml jsem si, že dvě slečinky, které si tam povídaly s dvěma mládenci, po mně pokukují a smějí se. Podíval jsem se na ně a jedna z nich mi řekla: „Paní Catalino, kudy máme jít?“ Odpověděl jsem: „Vážené k…, dal bych vám sto pohlavků a sto bodanců nožem tomu, kdo by vás chtěl bránit.“ Nato zmlkly a odešly.“[41]
Příběh Cataliny de Erauso ukazuje příběh odvážné ženy, která si v Novém světě vytvořila novou identitu se všemi svobodami i omezeními, jež přinášela. Jedinečnost jejího života více než dostatečně ilustruje ohlas v dobové i pozdější literatuře a četná umělecká zpracování.
Seznam použité literatury
ARESTI, Nerea. The Gendered Identities of the ‘Lieutenant Nun’: Rethinking the Story of a Female Warrior in Early Modern Spain. Gender and History, 2007, vol. 19, no. 3, pp. 401-620 [online] [cit. 2023-01-18]. Dostupné z: https://onlinelibrary.wiley.com/doi/epdf/10.1111/j.1468-0424.2007.00491.x
CASTRO MORALES, Belén. Catalina de Erauso, la monja amazona. Revista de Crítica Literaria Latinoamericana, 2000, vol. 26, no. 52, pp. 227-242 [online] [cit. 01-16-2023]. Dostupné z: http://www.jstor.com/stable/4531130
GÓMEZ, María Asunción. El problemático “feminismo” de La Monja Alférez de Domingo Miras. Espéculo. Revista de estudios literarios, vol. 14, no. 41 [online] [cit. 2023-01-18]. Dostupné z: https://webs.ucm.es/info/especulo/numero41/monjalfe.html
Historia de la Monja Alférez, Catalina de Erauso, escrita por ella misma. Ed. Ángel Esteban. Madrid: Catedra, 2002. ISBN 84-376-1956-4 [online] [cit. 01-11-2023]. Dostupné z: https://archive.org/details/historiadelamonj00erau/mode/2up?view=theater
Historia de la Monja Alférez, Catalina de Erauso, escrita por ella misma, ed. Joaquín María Ferrer. Paris: Julio Didot, 1829 [online] [cit. 2023-02-08]. Dostupné z: https://libros.uchile.cl/files/presses/1/monographs/70/submission/proof/files/assets/common/downloads/Historia%20de%20la%20monja%20Alferez.pdf?uni=62a7fd84133f7e05aea78d493894570b
HOWE, Teresa Elizabeth. Autobiographical Writing by Modern Early Hispanic Women. Burlington: Routledge, 2015 [online] [cit. 2023-01-18]. Dostupné z: https://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&db=e000xww&AN=841379&lang=cs&site=ehost-live
MIRAS, Domingo, SERRANO, Virtudes. La Monja Alférez. Murcia: Universidad de Murcia, 1992. ISBN 84-7684-351-8.
RESTALL, Matthew, FERNÁNDEZ-ARMESTO, Felipe. The Conquistadors: A Very Short Introduction. New York: Oxford University Press, 2012. ISBN 978-0-19-539229-6
ROCHA, Víctor. El poder del cuerpo y sus gestos; travestismo e identidad de género en América Colonial: El caso de Catalina de Erauso. Cyber Humanitatis, 2003, no. 27 [online] [cit. 2023-01-21]. Dostupné z: https://revistas.uchile.cl/index.php/RCH/article/view/5687
SÁIZ ROMERO, Miguel. Caballeros de conquista…y mujeres de armas tomar. Madrid: Edaf, 2021. ISBN 978-84-414-4080-7.
VEGA, Carlos B. Conquistadoras: Mujeres heroicas de la conquista de América. Reprint. Santa Maria (California): Janaway Publishing, 2012 – 2003. ISBN 978-1-59641-261-3.
ZAFRA, Enriqueta. El caso de las “mujeres sueltas”: Isabella de Luna, prostituta en el ejército imperial y cortesana española en Roma, y la Monja Alférez, Catalina de Erauso. Hispanic Review, 2014, vol. 82, no. 4, pp. 487-504 [online] [cit. 2023-01-17]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/43279326
Užitečné odkazy
CALLEJO, Jesús, Cadena SER. Cronovisor. Una mujer con uniforme: La Monja Alférez [online, podcast]. 4. prosince 2022 [cit. 2023-01-14]. Dostupné z: https://cadenaser.com/audio/1669977229585/
CARMONA ROMERO, Adrián, GARRIDO GÓMEZ, Álvaro et. al. Universidad de Málaga. La Monja Alférez [online, interaktivní kniha] [cit. 2023-01-20]. Dostupné z: https://bookgame.me/es/lectura/la-monja-alfrez
CEBRIÁN, Juan Antonio. Pasajes de la historia. Catalina de Erauso, la Monja Alférez [online, podcast]. 7. prosince 2016 [cit. 2023-01-13]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=VnCQmEqc1DE
Gobierno de España, Ministerio de cultura y deporte. Archivo de Indias. El Documento de marzo de 2020. Más que monja, alférez[online]. Březen 2020 [cit. 2023-01-15]. Dostupné z: https://www.culturaydeporte.gob.es/cultura/areas/archivos/mc/archivos/agi/exposiciones-y-actividades/documento-del-mes/marzo2020.html
GÓMEZ MURIEL, Emilio. La monja alférez, 1944 [online, film] [cit. 2023-02-09]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=XsJZQMf6UT0
MIRAS, Domingo. La monja alférez, 1992 [divadelní hra, záznam online]. 24. dubna 2015 [cit. 2023-01-17]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=lKRBAsYMiIQ
[1] ARESTI, Nerea. The Gendered Identities of the ‘Lieutenant Nun’: Rethinking the Story of a Female Warrior in Early Modern Spain. Gender and History, 2007, vol. 19, no. 3, s.402
[2] Zmínka o pravosti křestního listu je obsažena v prvním vydání Catalininých pamětí, které editoval Joaquín María Ferrer. Srov. Historia de la Monja Alférez, Catalina de Erauso, escrita por ella misma, ed. Joaquín María Ferrer. Paris: Julio Didot, 1829, s.129
[3] Tyto dokumenty jsou uloženy v Archivo de Indias, viz “Užitečné odkazy”
[4] Historia de la Monja Alférez, Catalina de Erauso, escrita por ella misma. Ed. Ángel Esteban. Madrid: Catedra, 2002, s.94-95
[5] Tamtéž, s.96-98
[6] VEGA, Carlos B. Conquistadoras: Mujeres heroicas de la conquista de América. Reprint. Santa Maria (California): Janaway Publishing, 2012 – 2003, s.53-55
[7] HOWE, Teresa Elizabeth. Autobiographical Writing by Modern Early Hispanic Women. Burlington: Routledge, 2015, s.173
[8] Historia de la Monja Alférez, s.110
[9] ZAFRA, Enriqueta. El caso de las “mujeres sueltas”: Isabella de Luna, prostituta en el ejército imperial y cortesana española en Roma, y la Monja Alférez, Catalina de Erauso. Hispanic Review, 2014, vol. 82, no. 4, s.488 a 495
[10] Historia de la Monja Alférez, s.112-113 a 118
[11] MIRAS, Domingo, SERRANO, Virtudes. La Monja Alférez. Murcia: Universidad de Murcia, 1992. ISBN 84-7684-351-8, s.15
[12] ARESTI, N., cit. d., s.403
[13] SÁIZ ROMERO, Miguel. Caballeros de conquista…y mujeres de armas tomar. Madrid: Edaf, 2021, s.265
[14] Historia de la Monja Alférez, s.125 a 148
[15] Tamtéž, s.146
[16] „El santo señor entre tanto que esta relación duró, que fue hasta la una, se estuvo suspenso, sin hablar ni pestañear, escuchándome; y después que acabé, se quedó también sin hablar, y llorando a lágrima viva. Después me envió a descansar y a comer. Tocó una campanilla, hizo venir a un capellán anciano, y envíame a su oratorio, y allí me pusieron la mesa y un transportín, y me encerraron y me acosté y dormí.” Tamtéž, s. 60, překlad vlastní.
[17] Historia de la Monja Alférez, s.162-164
[18] Tamtéž, s.165
[19] Tamtéž, s.169
[20] „Besé el pie a la santidad de Urbano VIII, referíle en breve, y lo mejor que supe, mi vida y corridas, mi sexo y virginidad; y mostró su santidad extrañar tal caso, y con afabilidad me concedió licencia para proseguir mi vida en hábito de hombre, encargándome la prosecución honesta en adelante, y la abstinencia en ofender al prójimo, temiendo la ulción de Dios sobre su mandamiento non occides, y volvíme. Hízose el caso allí notorio, y fue notable el concurso de que me vide cercado, de personajes, príncipes, obispos, cardenales, y el lugar que me hallé abierto donde quería, de suerte que en mes y medio que estuve en Roma, fue raro el día en que no fuese convidado y regalado de príncipes; y especialmente un viernes fui convidado y regalado por unos caballeros, por orden particular y encargo del senado romano, y me asentaron en un libro por ciudadano romano.” Tamtéž, s.173-174, překlad vlastní
[21] GÓMEZ, María Asunción. El problemático “feminismo” de La Monja Alférez de Domingo Miras. Espéculo. Revista de estudios literarios, vol. 14, no. 41
[22] CASTRO MORALES, Belén. Catalina de Erauso, la monja amazona. Revista de Crítica Literaria Latinoamericana, 2000, vol. 26, no. 52, s.227
[23] HOWE, T., op. cit., s.184. Jedná se o spisy „Relación prodigiosa de las grandes hazañas, y valerosos hechos que una mujer hizo en quarenta años que sirvió a Su Majestad en el Reyno de Chile y otros del Perú, y Nueva Espala, en ávito de Soldado, y los honrosos oficios militares que tubo armas, sin que fuese conocida por tal mujer, hasta que le fue fuerza el descubrirse” a “Segunda parte de la relación de la Monja Alferes, y dízense en ella cosas admirables, y fidedignas de los valerosos hechos desta muger; de lo bien que empleó el tiempo en servicio de nuestro Rey y señor”. Viz Historia de la Monja Alférez, ed. Catedra, s.179-192
[24] Historia de la Monja Alférez, s.11
[25] Historia de la Monja Alférez, s. 12 a 16
[26] MIRAS, D., cit.d., s.20
[27] GÓMEZ, M., cit.d.
[28] VEGA, C., cit.d., s.49
[29] Tamtéž, s.52
[30] CASTRO MORALES B., cit.d., s.231
[31] Tamtéž, s.232
[32] ROCHA, Víctor. El poder del cuerpo y sus gestos; travestismo e identidad de género en América Colonial: El caso de Catalina de Erauso. Cyber Humanitatis, 2003, no. 27
[33] SÁIZ ROMERO M., cit.d., s.269
[34] Historia de la Monja Alférez, s.47
[35] ARESTI, N., cit.d., s.404
[36] ZAFRA, E., cit.d., s.498
[37] Tamtéž, s.501
[38] Historia de la Monja Alférez, s.55
[39] RESTALL, Matthew, FERNÁNDEZ-ARMESTO, Felipe. The Conquistadors: A Very Short Introduction. New York: Oxford University Press, 2012, s.62
[40] ZAFRA, E., cit.d., s.496
[41] „Pasado mes y medio que estuve en Roma, me partí de allí para Nápoles, el día 5 de julio de 1626. Embarcamos en Ripa. En Nápoles, un día, paseándome en el muelle, reparé en las risadas de dos damiselas que parlaban con dos mozos, y me miraban. Y mirándolas, me dijo una: – Señora Catalina, ¿dónde es el camino? – Respondí: – Señoras p… a darles a ustedes cien pescozadas, y cien cuchilladas a quien las quiera defender. – Callaron y se fueron de allí.” Historia de la Monja Alférez, s.175
[BM1]Jste si tím jménem a jeho zápisem jistá? Nedaří se mi nikde dohledat?
[LS2]Jméno jsem převzala z knihy Caballeros de conquista…y mujeres de armas tomar (s.265). Tento zápis se objevuje např. i v článku Vindicación de las primeras españolas del nuevo mundo od Eloísy Gómez-Lucena
(odkaz: https://dialnet.unirioja.es/servlet/articulo?codigo=7434670)