Nikola Holzhauserová – Inés Suárez, první chilská conquistadorka

Činy a osudy španělských conquistadorů se těší široké pozornosti v literatuře od dobových kronikářů, až po současné vědce. Některé texty tyto muže považují za odvážné hrdiny, jiné k nim tak pozitivní postoj nezastávají. Faktem však zůstává, že jména jako Hernán Cortés či Francisco Pizzaro se stala dobře známá, a to nejenom v iberoamerickém prostředí, a rozsáhlé práce se věnují i ostatních, více či méně známým conquistadorům.   

Menší pozornost se všeobecně věnuje ženám, které se také na podílely na conquistě Latinské Ameriky. I přesto, že jsou opomíjené, jejich osudy jsou však neméně zajímavé. Představme si tedy jednu rodačku z Plasencie, milenku Pedra de Valdivia, první bílou ženu, která vstoupila na půdu dnešního Chile a zároveň jednu z nejvýraznějších ženských postav conquisty, Inés Suaréz.

Doña Inés Suárez se narodila pravděpodobně roku 1507 ve španělské Extramaduře, konkrétně ve městě Plasencii. O dětství není mnoho zmínek, avšak prvním klíčovým momentem v jejím životě se stává sňatek. Suárez se provdala za Juana de Málaga, který se ovšem po čase vydal hledat štěstí do Nového světa. Odchod manžela a touha ho najít zapříčinily, že se Suárez roku 1537 rozhodla taktéž vydat na zaoceánskou plavbu do Ameriky. Nepředstavujme si ji však jako černého pasažéra, ukrytou někde v podpalubí či převlečenou za muže. V 16. století umožněna cesta do Ameriky všem manželkám, které chtěly následovat své muže. Za úkol měly v Novém světe dohlédnout na své polovičky, konkrétně na to, aby dbaly na své křesťanské mravy, osídlovat a zakládat s nimi rodiny, díky čemuž mělo dojít k zachování španělské kultury. Tuto praxi navíc podporovala samotná španělská koruna.

Do Ameriky dorazila Suárez v pořádku, avšak cíl její odvážné cesty neměl šťastný konec. Juan de Málaga byl v době příchodu Suárez mrtev. Jako vdova v Novém světě Suáréz využila svá práva a zažádala o nárok na encomiendu svého mrtvého muže. Žádosti bylo vyhověno a Inés dostala svou půdu, na které se spolu s domorodými ženami věnovala zemědělským činnostem. 

Její život nabral nový směr, když se v Cuzcu seznámila s Pedrem de Valdivia. Narozený roku 1497, stejně jako mnoho dalších conquistadorů v Extramaduře, se de Valdivia vydal do Nového světa, konkrétně do Peru, v roce 1534, kde sloužil jako kapitán pod dobyvatelem Incké říše, Franciscem Pizzarem. Známost mezi Suárez a de Valdivia brzy přerostla v lásku, a to i navzdory tomu, že byl de Valdivia ženatý s Marinou Ortiz de Gaete González, která se ovšem v té době nacházela ve Španělsku.

Po dobytí Peru se stalo dalším cílem španělských conquistadorů Chile. První výpravu vedl Diego de Almagro, úspěchem ovšem neskončila, a tak získává právo na dobytí Chile Pedro de Valdivia. Na svou výpravu dal dohromady skupinu Španělů a Indiánů, jejíž součástí byla se souhlasem Francisca Pizzara i Inés Suárez, která prodala všechny své šperky, aby si mohla na cestu obstarat koně a další nutnosti, jako meč a kovový kyrys. Oficiální úloha, jež jí byla udělena Pizzarem, byla prostá – měla být služebnou de Valdivii.

 Roku 1540 tato pestrá skupina vyráží na dlouhou pouť přes nejsušší poušť Jižní Ameriky, Atacamu. Není proto překvapením, že výprava po čase narazila na problém s nedostatkem vody. V jeden okamžik Suárez poručila jednomu z Indiánů, aby začal kopat na místě, kde stála, s tím, že se tam jistě voda najde. A Indián po chvíli kopání opravdu vodu našel, údajně tu nejlepší, jakou kdy všichni účastníci de Valdiviovy výpravy pili. Pedro Mariño de Lobera, kronikář výpravy, v souvislosti s touto příhodou uvádí, že byla Suárez žena velmi vzdělaná a pobožná, jako by snad věřil, že díky těmto jejím přednostem vodu našli. Vykopaný pramen dostal jméno po své objevitelce, jagüey de doña Inés či Aguada de doña Inés, a můžeme jej nalézt v poušti Atacama i dnes.

Komentář: Aguada de doña Inés v poušti Atacama. Zdroj: https://diegopueblohundiano.cl/el-jaguey-de-dona-ines/

Voda ovšem nebyla jediný problém uvnitř skupiny byl totiž jistý muž s nečestnými úmýsly jménem Pedro Sánchez de la Hoz. Jednu noc se vkradl do stanu, kde spala Suárez s de Valdiviou, s úmyslem conquistadora zabít. Takovéto drobné spory byly mezi conquistadory běžné Suárez se ale naštěstí probudila, začala kričet a zachránila tak de Valdiviovi život. Výprava po náročné cestě dorazila na místo dnešního města Copiapó, které jménem královského veličenstva Pedro de Valdivia zabral.

Společně pak pokračovali ještě dále na jih. 12. února roku 1541 je Pedrem de Valdiviem na úpatí kopce Huelén, jak jej Španělé pojmenovali, založeno město Santiago de Nueva Extremadura. Po jeho boku stála jako součást družiny i Inés Suárez. Můžeme ji tedy nazvat nejenom první bílou ženou, která vstoupila na půdu Chile, ale spoluzakladatelkou dnešního hlavního města Chile, Santiaga. 

De Valdivia v Santiagu spolu se svojí družinou nějaký čas zůstal a role Suárez v každodenním životě nového města byla důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Uplatnila zde své schopnosti šít, ošetřovat zraněné, starala se i o úklid, dokonce se ji podařilo odhalit spiknutí proti de Valdiviovi pomocí informátorů, kterým tu a tam za jejich služby zaplatila, a ochránit tak Santiago od zbytečných vnitřních šarvátek. Náplní jejích dnů bylo i vaření. Potravu však nejenom zpracovávala, ale často chodila hledat domestikovatelná zvířata, která pak následně dostala do města. 

Život v Santiagu zpočátku nebyl idylický, jelikož čelilo četným útokům Mapuchů, původním obyvatelům této oblasti. V roce 1541 byl jedné z bitev o Santiago Pedro de Valdivia nepřítomný a vůdčí pozice v obraně města se chopila Suárez. V jednom z domů bylo uvězněno sedm indiánských kasiků, kteří se dovolávali pomoci.  Inés volání slyšela a poručila mužům, kteří je hlídali, aby Mapuche popravili. Ti se Suárez tázali, jak mají vězně zabít. Odpovědí jim nebyla slova, nýbrž akce. Suárez se chopila meče a všem sedmi uvězněním sťala hlavy, které za účelem demoralizování nepřátel dopravila na bojiště. Zbytek krvavého večera strávila mimo bezpečí a pohodlí domu mezi svými muži. Ošetřovala raněné a motivovala je, aby se vrátili zpět do bitvy na pomoc ostatním. Její zápal byl natolik velký, že jednomu z vojáků udělala živou stoličku, aby se mohl dostat do sedla koně, jelikož byl vážně raněný a bez pomoci by na něj nevylezl, jak míní Pedro Mariño de Lobera ve své kronice Crónica del Reino de Chile. Sťaté hlavy cacique nakonec zapůsobily přesně jak Suárez zamýšlela a Indiáni se nakonec stáhli zpět, Santiago bylo ubráněno.

Komentář: Obraz Retrato de Inés Suárez. José Mercedes Ortega, 1897. Na kopí můžeme vidět popravené hlavy sedmi indiánských Kasiků. Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/In%C3%A9s_Su%C3%A1rez

V roce 1545 získala Suárez za své činy repartimiento udělené Pedrem de Valdiviem (nezapomeňme, že na něj navíc mělo dědické právo po svém prvním muži). Jejich milostný vztah dále trval a ani jeden z dvojici se s ním netajil. Neostyšně spolu spali v jedné posteli, jedli ze stejného talíře. To ovšem vzbuzovalo mnoho negativní reakcích, které vyústily v obvinění de Valdivii, následované soudem v Peru v roce 1549. Obviněním se nevyhnula ani samotná Suárez, v jednom z nich anonymní autor popisuje, jak de Valdivia uhodil vojáka jménem Escobar pouze na základě stížnosti Suárez. V dalším obvinění stálo, že jakmile Suárez nedáte co si přeje, nebude vás považovat za svého přítele. De Valdivia byl u soudu nakonec veškerých obvinění zproštěn, a to pod podmínkou, že Suárez opustí a do Chile přivede svoji právoplatnou ženu[1]. Na tuto podmínku přistoupil a milostný vztah se Suárez po osmi letech skončil.

Pro Suárez to ovšem neznamená svobodu. Ještě téhož roku se na pokyn de Valdivii provdala za Rodriga de Quirogu, který se stejně jako ona účastnil výpravy do Chile a později získal v Chile post guvernéra. Manželství bylo navzdory svému dohodnutému počátku pokojené. Suárezinu repartimientu se taktéž dařilo, za více než třicet let manželství na něm s Quirogou vydělali přes 400 000 pesos[2]. Jako správní španělští osadníci se podíleli i na stavbě osídlení, chrámu La Mercerad a poutní svatyně Panny Marie Montserratské v Santiagu.  

Zbytek svého života prožila po boku svého manžela. Dožila se úctyhodného věku 74 let, umírá tedy roku 1581 v Santiagu de Chile jako poslední z conquistadorů, kteří se účastnili dobývání této jihoamerické země. Její manžel zemřel dříve téhož roku.

Dnes si můžeme její odkaz připomenout prostřednictvím historického románu Inés, má drahá (ve španělském originále Inés de alma mía) chilské autory Isebelle Alende, která studováním historických reálií k tomuto dílu strávila čtyři roky. Podle románu vznikl v rukou tvůrců Paca Matea, Alejandra Bazzana a Nicoláse Acuñi i stejnojmenný osmidílný televizní seriál z roku 2020, vysílaný na stanicích Radio Televisión Española, Boomerang TV y Chilevisión. Do role Suárez byla obsazena španělská herečka Elena Rivera. Dnes je seriál dostupný na formula.tv a zde si čtenář může pustit k seriálu trailer. Jako památka na Inés Suáréz zůstává i onen mýtický objevený pramen uprostřed poušti Atacama, či obraz Retrato de Inés Suárez, namalovaný chilským malířem Josém Mercedesem Ortegou roku 1897.

Komentář: Elena Rivera jako Inés Suárez a Eduardo Noriega jako Pedro de Valdivia v seriálu Inés, del alma mía. Zdroj: https://www.diezminutos.es/teleprograma/series-tv/a29100230/ines-del-alma-mia-rodaje-serie-elena-rivera-eduardo-noriega-tve-isabel-allende/

Můžeme ji považovat za ženu nebojácnou, která se vydala hledat svého manžela přes celý Atlantický oceán do Nové světa, a to jako jedna z prvních manželek. Ostatní ženy následovali své muže až mnohem později. Nebála překročit po boku svého milovaného i tu nejnehostinější poušť. A ačkoliv se v Santiagu věnovala hlavně ženským pracím, pouhou domácí hospodyňkou nebyla. Vyznačovala se rozhodností a odvahou, kterou prokázala v bitvě o Santiago. Dobovými kronikáři je vyobrazena jako žena sečtělá a věřící, po svatbě s Quirogou navíc klidná a soucitná. 

Použité zdroje: 

[1] Záznam procesu je dostupný na tomto odkazu.

[2] Jak opět dokládá Pedro Mariño de Lobera v Crónica del Reino de Chile.